Vzpomínka

Co se s námi stane, když kolem projde Smrt a vezme s sebou našeho přítele?

Nejprve jsme v šoku a plně si neuvědomujeme, co se stalo.

Postupně nám to začne docházet …

Myslíme na naše společné chvíle. Jak jsme se spolu cítili, co jsme všechno zažili a že už se to znovu nezopakuje. Vzpomeneme si na něj, když slyšíme písničku, kterou měl rád, nebo když jíme jídlo u kterého jsme si dříve povídali. Rozesmutní nás třeba i návštěva myčky aut, kterou nám přítel doporučil.

Mnozí máme potřebu pomoci jeho nejbližším. Být tu pro ně. Jenže si někdy neuvědomíme, že oni ve svém zármutku nemají prostor na naši přítomnost. Že se musí se svou ztrátou vyrovnat sami a po svém. Teprve časem se mohou ozvat a sdílet s námi svůj zármutek. Je na nás, abychom jim projevili respekt a lásku a dali jim času tolik, kolik budou potřebovat.

Ve světle smrti blízkého člověka si také uvědomíme vlastní smrtelnost a pomíjivost. Najednou nezáleží na kariéře, hmotných statcích, naší image, na tom, co jsme dosáhli, nebo jak moc jsme selhali. Svět se ztiší, jako by se odsunul do pozadí a zůstával v mlze. Začneme si uvědomovat, na čem nám opravdu záleží. Možná si budeme více vážit lidí, které kolem sebe máme. Přestaneme odkládat setkání s blízkými a kamarády na neurčito. Nebo nám naopak dojde, že se nemusíme trápit s lidmi, se kterými být nechceme.

Přesto že nás smrt blízkého přítele bolestivě zasáhne, poskytne nám příležitost se zastavit, zamyslet a někdy i proměnit.

Pro mnohé z nás je tu však další rovina, ve které věříme, že smrtí nic nekončí. Věříme, že existuje možnost, že světlo, které v člověku je, nezmizí ale vrátí se "domů", tam kam patří. S touto myšlenkou chci na našeho rodinného přítele vzpomínat já.