Pečené kuře

Dneska měl oběd připravovat manžel. Máme takovou nepsanou dohodu, že o víkendu vařím jeden den já a druhý den on. Tedy pokud nejsou řízky. Ty dělá vždycky on. Je v tom mistr.

Už včera vyndal z mrazáku kuře, že ho dneska upeče. Paráda. Pečené kuře mám ráda. Asi za 3 hodiny máme rande s naší kamarádkou. To jsem zvědavá, jak chce "miláček" stihnout ten oběd, když ještě nezačal. V tom slyším: "máme brambory?" To snad ne, on chce to kuře péct na bramborách?!? Já se těšila na klasické pečené kuře a on zase vymýšlí nějaký recept a lá balkánská kuchyně. Ještě aby tam narval nějaká rajčata a papriky. No nic, odpovídám: "Ano." Chvíli to vydržím, ale nakonec dodám: "Na bramborách to ale nepeč, jsou to nové brambory a byly by úplně namaděru." "To jsem zrovna chtěl.", odpovídá manžel. To už jsem se nekontrolovala a vyšel ze mě vodopád slov …" to nemůžeš pro jednou to kuře upéct normálně? Já chtěla obyčejné pečené kuře! Jestli je to pod tvou kuchařskou úroveň, tak stačí říct a půjdu to kuře strčit do trouby sama! ….."

Manžel si to vůbec nebral osobně a zeptal se mně, co že to s tím kuřetem mám, že mě to tak vytáčí a dodal: "stejně jsem si to udělal po svém". To si snad dělá srandu! … Než jsem stačila nabrat další dech do hádky o ničem, tedy o pečeném kuřeti, že, sednul si ke mně a začal mě rozesmávat. To na mě vždycky zabere a uklidní mě to.

Co to bylo? Co se to stalo? To se mi vůbec nelíbí, že startuji kvůli pečenému kuřeti. Co je to se mnou? Vlastně se to děje vždycky, když má manžel péct kuře. Že by šlo o to kuře? Že ho kdysi doma pekl táta? Nebo že by šlo o to, že chci dostat naprosto jasný výsledek, jaký by byl, kdybych to udělala já sama? Ano, to bude ono. Mám jasné očekávání a manžel ho neplní. Vím přesně, jak by to měl udělat a on to nedělá. A co tímhle chováním dělám já? Nedávám tak manželovi prostor na jeho realizaci, na jeho řešení, na jeho způsob, jakým zabezpečí oběd pro nás oba. Aha, vždyť on není nějaký můj robot, kterého jsem naprogramovala na plnění určitých úkolů. Musím mu přeci dát možnost, aby mohl něco vytvořit s radostí a zájmem. To je sranda, jak mě dostalo moje lpění a očekávání u takové hlouposti.

Uvědomit si, co je za tím, co mě rozčiluje, není vždycky příjemné, ale vždycky je to osvobozující.

Jsem koučka a pomáhám lidem uvědomovat si jejich vzorce chování. Neradím jim, co mají dělat, jak se mají chovat, nebo naopak co dělat nemají. Provázím je při řešení jejich životních situací a při tom, jen tak mimochodem, přijdou na to, jak si naslouchat. Kouzlo? Ne. Jen správný koučink s pomocí mého šestého smyslu.

napsala Michala Karásková, koučka