Malá zastavení s Janou - zítra je také den

Co můžeš udělat dnes …. nemusí být vždy dnes.

Jana se chystala odejít z kanceláře. Měla už uklizený stůl, chystala se vypnout počítač a myšlenkami už byla jinde.

V tom zaklepala kolegyně a hned ve dveřích naléhala: "Prosím Vás, já vím, že už jdete… ale potřebovala bych se ještě na něco rychle zeptat."

Tenhle tón Jana dobře znala. Rychlá otázka, která se často nenápadně rozroste v další úkol. Usmála se a pozvala kolegyni dál.

Během pár minut před ní ležel spis. Další z těch, které "nezaberou moc času". Ruka po něm sáhla téměř sama a v hlavě se jí rozběhly známé věty:

• Ještě to zvládneš, bude to jen chvilka.
• Určitě to nebude tak hrozné.
• Aspoň to bude hotové.

Za vším tím byla známá věta, kterou v dětství tak často slýchala: Co můžeš udělat dnes neodkládej na zítra.

Jenže v tu stejnou chvíli se ozvalo i její tělo. Jemné sevření v hrdle, tlak, který pomalu klesal do žaludku.

Janě blikl hlavou mini scénář, jak by to dopadlo, kdyby spis otevřela: Odejde později, než chtěla. Doma bude přítomná jen napůl a bude o té věci přemýšlet. Nevyspí se a zítra začne o něco unavenější.

Chvíli se na ten spis dívala. A pak si uvědomila, že to takhle být nemusí.

• Nemusí to udělat hned.
• Nemusí to nést celé sama.

"Podíváme se na to zítra," řekla klidně.

Na malý okamžik zavládlo ticho, ve kterém se ozvaly její vlastní pochyby:

• Měla bys.
• Co když si bude kolegyně myslet, že …

Jana nechala ty myšlenky projít, aniž by se jimi nechala strhnout.

Spis zůstal ležet na stole zavřený.

Nic mimořádného se nestalo.

Kolegyně jen přikývla a odešla.

Jana si vzala kabelku a pomalu vyšla z kanceláře. Ten tlak v žaludku tentokrát nepřerostl v tíhu, na kterou byla zvyklá. Naopak, s každým krokem se o něco víc uvolňoval. Tentokrát si vybrala sebe.

❓ Kdy jste si naposledy vzala na sebe víc, než bylo opravdu vaše?

✍️ Pokud vás Janina cesta oslovuje a chcete ji začít psát i ve svém pracovním životě, napište mi.