Malá zastavení s Janou - pozorování myšlenek

Jana si svoje chvilky klidu zkouší osvojit a daří se jí to čím dál lépe.

Při jedné takové chvilce v tramvaji cestou domů si uvědomila zajímavou věc.

To, co se jí honí hlavou, je s ní vlastně neustále. Snad nenastane chvíle, kdy by tam nebylo vůbec nic. "I když vlastně… jednou, na malý okamžik, když jsem se zadívala na malého ptáčka za oknem…? Ano, bylo to tam. Na kratičký moment, než se mi zase rozjela hlava směrem k řešení aktuálního případu, tam nejspíš nebylo nic."

Tohle zjištění Janě připadalo zajímavé. Nikdy si totiž nemyslela, že by něco takového bylo vůbec možné.

Všimla si také, že to, co se jí v hlavě obvykle vynořuje, je velmi různorodé. Velmi často jsou to starosti. Tohle slovo ji už dlouho nenapadlo. Dnes slyší spíš slova jako stres, tlak nebo přetížení. Ale starosti – slovo, které používala už její babička – bylo někde vzadu ukryté. A přitom je tak zvláštně lidské. Není to takový strašák jako stres.

Jana o svých starostech chvíli přemýšlela a uvědomila si, že to často jsou věci, které by opravdu mohly nastat, pokud něco neudělá. Starosti tedy možná nejsou nic hrozného. Často ji vedou k činu. Někdy díky nim najde řešení možné situace, jindy se připraví na něco nevyhnutelného.
Možná by se dalo říct, že když si dělá starosti, vlastně plánuje a přemýšlí, co udělat.

Pak si ale uvědomila, že tohle není všechno.

Některé hlasy v její hlavě ji urážejí, obviňují, zesměšňují… prostě jí ubližují. "Tak tohle už nejsou obyčejné starosti," napadlo ji. "Tohle je něco jiného."

Tyhle vnitřní hlasy v ní vyvolávají nepříjemné pocity – úzkost, strach, sevření, sebelítost. Stačilo, aby se jich jen krátce dotkla, a hrdlo se jí stáhlo, v břiše ucítila tlak. Nechtěla se u nich dlouho zdržovat, a tak obrátila pozornost dál.

A tam objevila ještě jiný druh.

Radostné, až dojemné vzpomínky. Třeba na chvíle, kdy si hrála s dcerou na trávníku před domem. Nebo když jí muž poprvé políbil ruku. Nebo když dostala svůj vysokoškolský diplom.

Uvědomila si, jak příjemné tyhle obrazy jsou. A hned ji napadlo, že právě jim by se chtěla věnovat častěji než starostem nebo těm hlasům, které ji zraňují.

Vtom si všimla, že dorazila do své cílové stanice.

S lehkým úsměvem si uvědomila, co všechno se může odehrát během jediné cesty tramvají z práce domů.

"Docela se těším na příště," pomyslela si.

❓ Jaké myšlenky se nejčastěji honí hlavou vám?

✍️ Pokud vás Janina cesta oslovuje a chcete ji začít psát i ve svém pracovním životě, napište mi.