Králík a pampeliška

Dva lidé, manželé, muž a žena. Žijí spolu více než 20 let, a přesto každý z nich žije ve svém vlastním světě.

• On má pocit, že je králíčkem, milým, chundelatým čumáčkem, který si bezelstně okusuje pampelišku a při tom, na něm jeho žena dělá pokusy. Vyvíjí na něj tlaky a zkouší co všechno vydrží.

• Ona má pocit, že je právě tou pampeliškou, kterou králík okusuje. Neustále se musí přizpůsobovat, aby mohla přežít. Nyní už má jen pár lupínků a není si jistá, jestli ještě někdy dokáže rozkvést.

Jeden obraz, který každý z nich vnímá zcela jinak. A jak je to možné? Každý z nich, vnímá společný život skrze svá zranění.

Za úžasné považuji, když si to ti dva dokáží říct. V klidu, bez výčitek, se stejnou analogií, aby se oba v tom stejném obrazu našli. To je první krok k uzdravení, k uvědomění si modelu, zvyku, ve kterém žijeme. Je to první krok ke změně, kterého nejste schopni, když nejsme v klidu. Ve svém vnitřním klidu. Bez toho totiž neumíte mluvit s partnerem o svých nepříjemných pocitech, aniž bychom ho neosočovali, nevyčítali mu to a ono. Bez svého klidu nedokážeme ani přijmout jeho pohled na náš společný život. Nedokážeme mu naslouchat a vnímat ho, aniž bychom se neurazili, nenaštvali, nebo aby nás to ještě více nezranilo.

Jak to vnímáte vy?

Umíte pojmenovat, jak se ve vztahu cítíte vy? Víte, jak se cítí ve vztahu váš partner?