Emoce nejsou slabost. Jsou kompas.

Často se setkávám s tím, že výkonově orientovaní koučové – převážně muži – považují ženy, které otevřeně projevují své emoce, za "nezralé" nebo dokonce "traumatizované". A proto často dávají doporučení: "Tohle už je spíš pro terapeuta, ne pro kouče."

Jenže z mé zkušenosti platí něco jiného: emoce nejsou problém, ale zdroj informací. V koučování s nimi pracujeme jako s ukazatelem, co je pro nás důležité, kde potřebujeme hranice a kde se ozývá touha po změně.

A právě když se žena – třeba i právnička z prostředí, kde "musí držet poker face" – naučí emoce chápat a využívat, dokáže mnohem lépe zvládat i ty nejnáročnější situace. 

Jak to máte vy? Berete své emoce jako překážku, nebo jako signál, který vám může pomoci?